#3 Čumil

Nesnášim to. Úplně nenávidim! A ženský to dělaj speciálně a je to od nich snad ještě nesnesitelnější, než od chlapů. Teda... Jasně, když vočumuje voslizlej masitej strejc, není příliš oč stát, ale tak to prostě chodí, s tím se setká každá a po čase se to snad i každá naučí vlastním způsobem odpálkovat, zneutralizovat, ignorovat, cokoliv.

Ale když jen tak čumí ženská, není to jen tak. Je v tom buď závist nebo posměch. Preventivně si hned začnu kontrolovat hlavu, jestli na ní nemám hovno, flusanec nebo v lepším případě zapomenutý skřipec z koupelny. Záludnost spočívá v tom, že nic z toho tam většinou bohužel/naštěstí nemám. Bohužel, protože by to racionálně vysvětlilo situaci. Naštěstí, protože sliny ani hovna nejsou moje hobby.

Zkoušela jsem různé strategie, jak pichlavé pohledy odvrátit. Dlouhý pohled na oplátku nefunguje. Dočkala jsem se prostředníčkového gesta. Dlouhý pohled do země nefunguje. Dočkala jsem se zintenzivnění čumění. Zavřít oči nefunguje. Prostě to cejtim, že na mě kouká, víš jak! Nosit burku, myslím (neodzkoušeno, odpozorováno), nefunguje (a to fakt nechápu, protože tam toho fakt nejde moc vykoukat).

Co s tím?
Nevim. Lidi prostě čuměli, čumí a budou čumět. Postřeh večera.

#2 kontrasty chodí pospolu

Není to překvapivé, ale ani tak na to člověk není připravený. Nevím, jestli se radovat nebo plakat.
Události a změny mají tendenci se sdružovat. A když jsou pospolu, člověka překvapí, zahltí, někdy i trochu přiškrtí. Já se většinou nechám přidusit ne tolik povinnostmi, jako pocitem zodpovědnosti.
Neznáte někdo recept na nádech?

#1 na dobré věci dobrý čas

Možná jsem měla začít již dávno. Možná jsem neměla začínat vůbec. Možná budu mít úspěch, možná skončím po třech dnech.

Vše se uvidí.

Tohle není povinnost. Měla by to být radost.

Úterý byl zvláštní den. Děly se věci. A já jsem za ně ráda.

Jedna premiéra, která mě rozplakala.